Taková kapela, to není jenom obyčejná parta lidí. Je to zvláštní organismus kde se proplétá a pere přátelství s egoismem obzvláště těch členů, kteří mají nějaké skladatelské ambice, touhou všech členů se místo tahání bicích do sklepa natáhnout, nebo si radši dát pivo, a láskou k hudbě. Kdo ovšem někdy byl v opravdové kapele a cítil pod sebou to zmítání se davu v rytmu, který sám spoluvytváří, je postižený nevyléčitelnou nemocí a čas, kdy v žádné kapele není je pro něho nesnesitelným přežíváním. Již dávno neplatí "co Čech, to muzikant" a tak ne všechny čtyři propletence (přátelství, egoismus, touha a láska) se v každé kapele vyskytují. Protože holt u nás ve městě je jen jeden (bubeník, basák, zpěvák) a tak často hrajete s debilem, se kterým byste ani na pivo nešli.
Ne tak tomu bylo u vzniku této kapely. Tenkrát na jaře roku 2015 jsme na troskách skomírajících Poste Restante začali u Dana ve zkušebně brnkat nové písničky, bez perspektivy a ambicí (to se jen tak říká, ambice jsou vždycky "být slavnější než Beatles"). Byli jsme tři Vlasta Klein, Dan Dyk a já. Jednou na jaře, zřejmě pod vlivem krátkého reunionu Walk Choc Ice, oslovil Dan s Vlastou nějakého kamaráda, který s Danem kdysi zpíval a pozvali ho na zkoušku. Na tuto zkoušku ještě Dan pozval i Maťo Mišíka (se kterým Dan taky kdysi hrál), což nám sdělil mezi řečí asi 5 minut před Maťovým příchodem. Tato první setkání probíhají většinou tak, že prim hraje ten, kdo má silnější aparát a ostatní se buď podřizují, nebo jdou domů. To se však nestalo a i když zpěvák příliš nepěl, měli jsme zvláštní pocit, že tento hluk je hlukem, který bychom chtěli ještě slyšet.
Bude zpěvačka?
Doma jsem pak poslouchal, to, co jsme na zkoušce hráli, což je pro mě nezvyklé, protože jakmile nějakou píseň dokončím, tak už se k ní nechci vracet, natož ji poslouchat, vlastně se musím přemáhat ji i hrát, protože je to pro mě uzavřená věc. Truhlář taky nechodí k sousedovi, kterému vyrobil stůl, s hoblíkem, aby to ještě tu a tam přihobloval. Přes to vše jsem si vzpomněl, že jednu z těch písní jsme asi dva roky před tím zkoušeli s Eliškou Flakovou, která mě na první poslech uhranula a já ji musel oslovit. Eliška potom spolupráci odmítla, protože chtěla být dobrou matkou a zpěvačkou v dalších dvou kapelách. No a verze písně s Eliškou byla asi o 100 světelných let lepší.
Trápil jsem se tedy, znovu z Eliščina předchozího odmítnutí a pouštěl to vše Maťovi a on řekl, že jí mám oslovit ještě jednou a já tedy s velkým sebezapřením Eli zavolal a ona řekla: "No tak já přijdu, protože ta jedna kapela už skoro nehraje a v tý druhý nám právě votěhotněla basačka."
Při první zkoušce s Eliškou jsem se málem zbláznil radostí a všichni jsme cítili že vzniká něco neobvyklého, že asi vzniká nová kapela. Rychle z nás vypadlo asi 5 písní, se kterými jsme vystoupili na festu v Trocnově - to bylo začátkem července 2015. Úspěch to byl veliký, Eliška dokonce dostala od jednoho diváka klobásu a zdálo se, že nám nic nebrání v prudkém vzestupu.
Výměna bubeníků
Ovšem Dan v tu dobu procházel změnami v partnerském vztahu a na vše se díval z jiného úhlu pohledu a tak seznal, že tato kapela hraje pro něho příliš popově, je tam málo hardrockových riffů a že tudíž chce z kapely odejít. Nezbylo nám tedy, než se poohlédnout po novém bubeníkovi. Zorganizovali jsme konkurz a ač se ho zúčastnili téměř samí konzervatoristé, byla úroveň hraní rozličná. Co ovšem bylo ještě ve větším rozptylu, byla vzájemná míra porozumění, mezi námi a zkoušenými bubenickými chlapci. Myslím, že není náhoda, že se nám podařilo oslovit Tomáše Pialu, kterého Eliška trochu znala z konzervatoře, ale hlavně mezi nás zapadl jako poslední dílek puzzle. Takže na konci roku 2015 tu byla nová kapela bez názvu se všemi čtyřmi propletenci, o kterých jsem psal na začátku.
sepsal Luboš Moravec